Na úvodní stránku





Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel

TAMeK

2015-05-14

Kultura

Přečteno: 1067

Komentářů: 0


Po více než půl století u nás vychází legendární kniha Krátkého a Váši BUBÁCI aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel.


Svérázná encyklopedie Radovana Krátkého, přinášející vyčerpávající přehled strašidel na našem území,  vyšla poprvé v roce 1961 a v paměti ji má několik generací. V lehce rozpustilém duchu nám autor představuje strašidla, přízraky a další roztodivná stvoření, která se zrodila v lidské fantazii. V původní úpravě s nezapomenutelnými ilustracemi Miroslava Váši vydává Vyšehrad.

 

„Když jsem se rozhodl psát o strašidlech tak, jak se píše přírodopis o zvířatech, musel jsem hledat i učený způsob, podle něhož budu postupovat,“ píše Radovan Krátký v úvodu své encyklopedie strašidel od A do Žet neboli od Anděla

až po Žitavce, „V učebnici přírodopisu se některá zvířata dělí na polní, lesní, vodní a tak. To jde ale dělat jen u zvířat, a ne u strašidel. Vodník je třeba strašidlo vodní, a přitom lezl do lesa, běhal po polích a troufl si i do světnice. U jiných strašidel to bylo jakbysmet. Jaképak tedy strašidlo vodní či polní?

Mohl jsem též dělit strašidla na savce, kam patří upíři a můry, na ptáky, kam patří ohnivý krocan nebo ohnivý kohout, na plazy, kam patří had s korunkou nebo prašivec a tak dále.

Hned se však vyskytla jiná potíž.

Bílá paní například létá vzduchem, ale není žádný pták. Ohnivá koule leze po zemi, ale nemá co dělat mezi plazy. Navíc ještě savci, ptáci a plazi patří mezi obratlovce a většina strašidel nejenom nemá obratle, ale bývá často bezpáteřná. Kostlivec někdy provádí takové věci, na něž by slušný člověk ani nepomyslil. A přitom, prosím, má úplně kompletní kostru včetně páteře…“

 

 

Před čtenářem postupně defilují desítky abecedně řazených stvůr, oblud

a potvor – celé to bizarní procesí trochu kontroverzně zahajuje Anděl: „Na rozdíl od člověka mohou však andělé jíst, co se do nich vejde, aniž musí chodit na tělesnou potřebu. Andělé se živí větším dílem doručovatelstvím. Odtud jejich jméno. Vzniklo z řeckého slova angelos, což značí poslaný. Rádi donášejí vzkazy a zásilky kamkoli a nikdy si nestěžují, že je to daleko. Jedné služce starého Abrahama z Kanaán přinesl anděl spěšninu až na poušť a ani nechtěl spropitné.“

Kromě těch známějších, jako jsou Bazilišek, Bezhlavý jezdec, Diblík, Hejkal, Ježibaba, Klekánice či Meluzína, tu najdeme Škrabinožku,  Nemodlenku či Žitavce, strašidlo, jež lehávalo jako vepř v žitě: „ Z toho vidíte, že to bylo strašidlo sezónní, strašící asi od května do srpna.“ 

Vtipný a léta mnohými předraze sháněný slovník nadpřirozených bytostí potěší děti i dospělé.   

Odpovědná redaktorka Radka Fialová

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2015

Druhé vydání, ve Vyšehradu první

Počet stran 368, MOC 398 Kč

www.ivysehrad.cz

 

Ukázka z knihy

 

Upír

Kostlivec – když se to tak vezme – byl vlastně dobrák od kosti. Vyškrá­bal se

z hrobu, zastrašil si na hřbitově nebo někde poblíž a opět se vrátil do svého studeného obydlí – pokud mu to dovolily klouby.

S upírem to bylo horší.

Duše, jež vylezla z živého člověka a chodila trápit lidi – byla můra. Duše, která opouštěla mrtvého člověka – byla upír.

Ne z každého nebožtíka však vylézal upír – Slované měli za to, že upír je duše člověka, jenž byl zaživa čarodějem, darebou, vtěleným zloduchem – anebo toho, kdo si vlastní rukou vzal život.

Byly ještě jiné možnosti, jak se stát upírem, ale protože asi nikdo z vás nebude chtít upírem být, tak je přeskočíme.

Mrtvola člověka-upíra – jak se vyprávělo – v hrobě nezetlí. Zůstane celá pohromadě a jen zčervená.

Čím se živí?

Sama sebou. Upír se žere – tedy hlodá sám sebe. Když se mu zachce, může si třeba ukousnout vlastní nos.

V noci vylézali upíři z hrobů, kolébali se na hřbitovních křížích a hrozně přitom vyli. Když někdo vyje, až má ústa od ucha k uchu, pak se není co divit,

že ukousne sám sobě ucho nebo sousedovi bradu. Někdy se to však upírům nepovedlo. Brali proto z hladu na sebe jinou podobu a chodili příbuzným pít krev. Jestliže se nemohli vrhnout na příbuzného, pak se pustili do jeho dobytka.

Proti těmhle strašidlům byla lehká odpomoc. Stačilo mrtvolu upíra vykopat

a jeho srdce proklát hlohovým, osikovým, klenovým nebo lipovým kůlem.

Upírů bylo u nás ještě před patnácti lety tuze velké množství, pro­tože lidé používali názvu upír pro ty, kteří vysávali druhé jako… jako… prostě jako upíři. Proto pozor na upíry ve starších historkách! Zeptáte se, na kterém kříži vyl třeba ten zlínský upír – a pak se dovíte, že to byl pan Baťa.

Dnes však ani o těchto upírech nikdo pomalu nic neví a brzy se už asi odevšad postěhují do pohádek.

Proto je těžké začít s nějakou historkou. Musela by být starší než ty starší – kdybych vám měl vyprávět o tom starém upírovi – a ta její prastarost… nu zkusme to.

 

Spisovatel, dramatik, humorista a překladatel Radovan Krátký (1921— 1973) byl skutečný polyhistor. Začínal jako v roce 1947 jako redaktor v nakladatelství Evropský literární klub a pak Československý spisovatel, v letech 1951—1957 působil též v časopise Dikobraz. Od roku 1957 se plně věnoval literatuře

a překladu, s výjimkou let 1961— 1962, kdy byl dramaturgem Divadla Spejbla            a Hurvínka.

Radovan Krátký je autorem řady humoristických a satirických próz a divadelních her, a také editorem a překladatelem v oblasti středověké makarónské

a žákovské poezie. Přispíval též do řady periodik a spolupracoval s rozhlasem

a filmem, např. s Karlem Zemanem na scénáři k filmu Ukradená vzducholoď.

V četných překladech z francouzštiny a italštiny se soustřeďoval na objevování textů českému čtenáři neznámých, a to i v případě proslulých autorů, jako byl např. Voltaire. I zde dával přednost textům humoristickým a satirickým, v nichž mohl uplatnit svou nápaditou práci s jazykem, věnoval se nicméně i dílům náročným a esteticky vytříbeným. Ve Vyšehradu vyšel jeho výbor francouzských rozverných veršů pod názvem Galantní poezie (2014).

 

Typograf, ilustrátor, malíř a grafik Miroslav Váša (1920 — 1996) studoval

na pražské UMPRUM a VŠUP, od roku 1947 působil jako výtvarník

v nakladatelství Orbis a od roku 1952 jako výtvarný redaktor v Československém spisovateli. Zabýval se užitou grafikou, úpravou knih a knižní ilustrací; ve volné grafice se inspiroval krajinou. Byl členem SČUG Hollar. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Památníku národního písemnictví v Praze, Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou a dalších institucí. Za svou tvorbu získal četná ocenění, mj. za ilustrace ke knize Radovana Krátkého Pamflety, Boccacciovu Dekameronu či ke Gellnerově básnické sbírce Hořká láska.


Sdílet na Facebooku

Diskuse k článku

Přidej svůj názor



Zpět


Provozuje Internet mládeži, z.s.
Vytvořil Ing. Miloslav Fuček - MF SOFT
Všechna práva vyhrazena ©2012-2015
Kopírování částí webu či přebírání částí textu není povoleno bez souhlasu majitele webu.

Dnes je úterý
12.12.2017