Jak jsem se na Internetu naučil číst a psát

Na Internet jsme chodil už od čtyř let. Většinou s pomocí rodičů a nebo s pomocí mého kamaráda Martina, který je bývalým spolužákem mého staršího bráchy, který už nežije. Chodil jsem na Majáky, kde jsme se potkával s dalšími kamarády Marťasem, Davidem, Pepínem, Zorrem, Honzou, Delfínkou. a dalšími.

Na Majácích mi šlo líp psaní vzkazů do lodiček, protože chat na mě byl moc rychlý a nestačil jsme ho číst. Tam mi pomáhal právě Martin, který mě občas večer hlídal, když byli rodiče v práci a nebo šli do divadla nebo kina.

Na Majácích mi táta nalepil na klávesnici obrázky, které tam jsou a já tak věděl, že např. klávesa, na které mám obrázek melounu je M. Tak jsem se naučil tiskací písmenka. Krátce na to se objevil na Internetu Alík a na něm jsem se zase ve Slabikáři naučil psací písmenka.

V chatu na Xku a přes emaily mě kamarádi naučili počítat, nejdříve do 100, pak do 1.000 a nakonec do 1.000.000. Jedna kamarádka mě tam naučila i mocniny. Marťas mě naučil vyjmenovaná slova a vysvětlil mi, k čemu je tvrdé Y. To jsme nejdřív vůbec nepoužíval, protože na Majácích u něj není žádný obrázek a tak se mi moc nelíbilo.

Protože jsem se naučil číst, psát a počítat a k tomu ještě v češtině vyjmenovaná slova a jaké se píše I a Y v různých slovech, např. ve slovesech, tak jsme se ve školce nudil a doktorka mi dovolila, že jsem mohl jít o rok dřív do školy. Tam jsme měli moc hodnou paní učitelku a já jsme jí pomáhal. Když někomu nešlo psaní písmenek, tak jsme ho to učil společně s paní učitelkou.

Protože jsem toho uměl dost, tak jsem si udělal zkoušky z ostatních předmětů a přeskočil jsme druhou třídu. Ale i v 3. třídě nebylo v češtině a v matematice nic nového a tak jsem buď pomáhal a nebo jsem mohl jít na Internet.

Teď jsem už ve čtvrté třídě a je to stejné. Při matematice a češtině chodím buď na Internet nebo pomáhám paní učitelce a nebo se jdu na tyhle předměty podívat do nějaké vyšší třídy – buď do osmé nebo deváté, na matematiku třeba i do šesté. Tam se už občas něco nového dozvím.

Článek je z archivu Písmákova deníku z roku 2006